Povídka "Tak, mam na imię Ewa Bartkowicz ..."

31. ledna 2015 v 19:21 | Sůvě z planety X |  Povídky

V tomto článku vám přináším povídku. Jelíkož nedávno bylo výročí, tato povídka nebude jedna z těch optimistických ... teda z jaké strany se to vezme. Správný spisovatel by měl umět své dílo shrnout v jedné větě: "Příběh vypráví o ženě z Osvětimi, která musela udělat pár rozhodnutí.". Jistě tušíte, že to bude vážnější téma. Musím říci, že jsem poctivě vyhledávalo reálie a snažilo jsem se o autentyčnost. Jelikož nejsem přímým svědkem, prosím buďte ke mně shovívaví. Dále nechci nijak téma zlehčovat, či ho dávat do nějaké fan-fiction (nesnášim fan-fiction).

Upozorňuji, že jsem si veškerá jména vyhledávalo a našlo jsem velice "pěknou" stránku (ZDE). Rovnou tam máte vyhledávání jména mé nejmenší hrdinky pro tento příběh, Ruth. Třesou se mi pařátky, to všechno byli polští židé, kteří se narodili ve špatnou dobu. Možná, že v té spoustě jmen je i "má holčička Ruth". I když to není zrovna příjemné téma na sobotní večer, člověk si až teď uvědomuje, jaké má nehorázné štěstí, že sedí doma na prdeli a datluje do počítače ...

Doporučení: čtěte v přítmí a čtěte si nahlas, je jedno, že neumíte polsky či německy, určitě vám to dá smysl. Ale čtení nahlas je důležité pro zachování emocí ...




Opírala jsem se o zeď kamenné místnosti. Před pár dny to tu bylo ještě "snesitelné", nyní si nemohu ani sednout na zem. Necítím nohy, někdo mi na nich stojí. I když je to malá váha, stojíme tady už pár hodin. Vnímám chlad stěny a jsem za něj i ráda. Zavírám oči. Pod víčky se mi míhají obrazy, noční můry. Musím otevřít oči, nemůžu to snést ...

Nikdy jsem neodporovala lidem, kteří tvrdili, že jedno rozhodnutí mi může změnit život. Neodporuji jim ani teď. Dřív jsem si jako rozhodnutí a následný osud představovala, že jednoho dne se rozhodnu jít delší cestou domů a najdu balík peněz. Později, když začali být potraviny na příděl, jsem balík peněz vyměnila za balík jídla.

Teď tu stojím čelem ke zdi. Je to snad symbolika našeho brzkého konce? Zvedá se mi žaludek, nemohu a ani se nechci otočit. Cítím smrad krve a placenty. Nářky žen přehlušuje jeden, mnohem úpěnlivější. Jedna z těhotních žen nejespíše porodila. Marně čekám na pláč dítěte ... marně.

Brzo ráno nás vyhánějí na dvůr. Já se ovšem nemohu hnout. Mé nohy jsou pokryty modřinami, boláky a ranami, ze kterých mi teče hnis. Popostrkují mě stále dál a dál, nesmím padnout, nebo mě ušlapou. Jsme jako stádo dobytka. V rohu vidím krvavý uzlíček ... polknu, do úst se mi ženou šťávy, musím co nejdříve ven. Jdu jako jedna z posledních. Silný úder do zad mě povalí na zem.
"Aufstehen!" muž mě surově bere za rameno. Pláču a křičím:
"Nie mogę wstać! To boli! Nie mogę wstać!"

Dlaněmi ryju prach a hlínu. Slzy mi smývají zaschlý pot, špínu a krev. Křičím na dohlížitele, plaču. Nohy mě neunesou. Přeju si, aby mě už oddělali. Nemůžu s tim žít. NEmůžu žít s vědomím, že jsem dobrovolně zahubila své dítě. O druhém nevím vůbec nic. Nechci být ta, "která přežila holocaust".


Není tajemstvím, že jsme s mužem věděli, že si pro nás přijdou. Dřív či později se to muselo stát. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, ale nakonec jsem dala holčičku našim blízkým přátelům. Prosila jsem je, aby vzpomněli na doby, kdy jim můj manžel kradl v lékárně léky pro jejich syna. Prosila jsem je na kolenou. Chtěla jsem, aby si ji vzali za vlastní, vždyť sami dobře vědí, jaké to je přijít o dítě. Oni mi to slíbili ... Za vše se nám odvděčili tím, že nás udali. Hluk vojáků přehlušil ruch na ulici. V tu dobu, už Ruth, naše holčička, umírala Ludwikovi v náručí. Byl to zdatný biolog a lékárník. Připravil jí výluh z digitalisu a osladil jí ho medem. Oba dva jsme věděli, že by nepřežila ani týden. Na místě zabili mého manžela. Mě a mého syna Izaaca poslali "transportem smrti" do vyhlazovacího tábora. Doneslo se mi, že na naše "dobré známé" čekal Osvětim II. Radost jsem z toho neměla, jelikož dcerku a manžela mi to nevrátí.

Oni i já dobře víme, že v takovémhle stavu jim nejsem k ničemu dobrá. Můžu pracovat jedině jako "laboratorní krysa". Už pár informací o "ošetřovně" a laboratoři proniklo. Ještě více než sprch* se bojíme laboratoře. Koho tam poslali, už se nevrátil, maximálně jako mrtvola na vozíku, kterej vezli k Bílé farmě. Když fouká jižní vítr, zápach hnijících těl vtíravě leze do každého koutu cel.

"Mach doch!" muž zatáhl za provaz a lýko se mi bolestivě zařízlo do zápěstí.
"Die skurwysynu!" zachrčela jsem. Muž se rozpřáhl a uhodil mě. Cítila jsem, jak mi po spánku teče krev. Byla jsem omámená, postavili mě k Czarna ściana. Říkáme tomu tak všichni. Zde se odstřelujou nežádoucí. Přišel k nám statný muž a cosi nám vykládal v němčině. Nevím co, nerozuměla jsem mu. Nejspíše to bylo naše obvinění. Toto strojené přelíčení bylo dlouhé, nohy mě neudržely a sesunula jsem se na zem. Vzpomněla jsem si na bránu, kterou nás sem vedli ... nápis "Arbeit mach frei!" nad námi visel jako kyvadlo nad jámou. Ze dna jámy na nás lezl břišní tyfus ...

Vedle mě stála žena a tři muži. Nikdy jsem je neviděla. Jejich tváře přiléhající k lebce, už nevypadaly lidsky. Nikomu z nich se nedalo říkat člověk či bytost. Obhajoba byla samozřejmě nulová. Byla jsem smířena se smrtí. Vždyť o kousek dál, v jiném bloku bylo v budově s nápisem "Duschen" zavražděno každý den na čtyři tisíce lidí!

Vojáci už byli připraveni střílet, ale najednou se jim uvolnil prst ze spouště. K statnému muži, který nás odsoudil přišel subtilnější muž s dítětem. Tedy alespoň s tím, co z dítěte zbylo. Nemělo oko a nohu, pahýl, který mu vyčníval z pánevní kosti byl obmotán špinavým hadrem. Ještě bylo znát, že na holé hlavě kdysi rostly bujné černé kadeře.
"Izaac! Izzac!"
V tom klukovi jsem viděla svého syna.
"Izzac! Jestem twoją mamą!"
Dostala jsem pažbou do břiha. Jeden voják se ke mně přitočil. Byl to mladý kluk, snad ještě válkou nezkažený: " To nebyl Váš syn," zašeptal a rychle uhnul. To už jsem se zbláznila? To už nepoznám ani svého syna?! Otočila jsem se na chlapce, ale toho už táhli zpět do cel smrti.
"Kocham cię ... Izzac ...Jestem twoją mamą!"

Náš Vrah se opět, i když s velkou nechutí, věnoval nám. Jeho oči byli znuděné, pro něj to byla pouhá rutina, pouhý všední den v práci.
"Wiesz, co masz zrobić?"
Rozhlédla jsem se, čtyři těla visela na provazech. Nebyla schopna odpovědi. Sebrala jsem veškerou svou sílu a napřímila jsem se.

"Tak, mam na imię Ewa Bartkowicz ..."


Kdo četl pozorně a dal si pár minut na rozmyšlenou, jistě tuší, v čem tkví jádro pudla a proč zrovna se tato povídka hodí pod tytulek "Vyber si". Jestli stále nevíte, dejte si pár minut vyloženě jen na přemítání a přinejhorším si to přečtěte znova ...

Nechci nijak rozvířit debatu o tom, jak hrozné to bylo. Bylo bych rádo, kdybyste psali reflexe přímo na tento příběh. V jaké části a jaké emoce ve vás vyvolal, bylo vše srozumitelné? Nevíte nějakou souvislost, která by objasnila pointu či se chcete na něco zeptat ... toto vše mi pište a já se budu snažit na vše odpovědět ...

Zajímavosti
sprchy kdo navštívil se školou Terezín ví, že jim neříkali, že je vedou do plynu. Ne, vše bylo nasituováno jako sprchy.

odkud pochází dlaždice z umýváren kdo byl na exkurzi v terezíně a všimnul si dlaždiček nad umyvadly, je tam vyritý monogram. To jsou dlaždičky z mého města ... nejsem na to nikterak pyšné, ale tenkrát byla jiná doba. To si asi keramička nemohla moc vybírat.

zvláštní ubytování "hnědá demokracie" tak psala do výkazů a různých formulářů umisťování židů do koncentračních táborů. Tím chtěla zakrýt holocaust.

Soutěž: "Kdo uhádne jaký monogram je vyritý na dlaždičkách a určí i město?" - vyhrává první

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hagridihratkysestiflercimcapem hagridihratkysestiflercimcapem | Web | 31. ledna 2015 v 21:49 | Reagovat

zajímavé

2 Sůvě z planety X Sůvě z planety X | Web | 1. února 2015 v 14:02 | Reagovat

[1]: "Jedním slovem neurazíš"? :D

3 stuprum stuprum | Web | 3. února 2015 v 14:48 | Reagovat

Silně probouzíš emoce, ten skurwysyn mě maličko rozesmál. :)

Když byl na ně tlak a svědomí vrtalo díru do těl, posílali z Terezína do Osvětimi pár tisíc Židů. Nekonala se pak selekce, všichni žili pohromadě v míru, neholily se hlavy. Dokonce mohli dostávat poštu a balíčky. A na všechno z Březinky dohlížel Eichmann. :)

4 Sůvě z planety X Sůvě z planety X | E-mail | Web | 4. února 2015 v 18:13 | Reagovat

[3]: To je zajímaví, rádo se dozvídám něco nového ... díky :3

5 Veki Veki | 6. února 2015 v 11:47 | Reagovat

Já nemám nic jiného než chválu. Ten příběh je silný. Dokázala bych to číst i třikrát delší... teď jedu na Erasmus do Polska, takže tahle otázka je pro mne aktuální a chystám se do Osvětimi.
To je totiž místo, které by měl za svůj život navštívit každý...

6 Sůvě z planety X Sůvě z planety X | E-mail | Web | 7. února 2015 v 20:32 | Reagovat

[5]: Taky si říkám, ale neni to pro slabý povahy. I mně se při pohledu na celi udělalo nevolno a to už je co říct ;)

Přeji krásný zážitky :)

7 Veki Veki | E-mail | Web | 13. února 2015 v 14:11 | Reagovat

[6]: Ano, podobé zážitky mi vypravovalo víc lidí. Viděla jsem dokument, kde se jedna stará paní vrátila do současné Osvětimi. Byla tam jako dítě zavřená  přišla tam o celou rodinu. Musí to být neuvěřitelně silná žena... stála tam a plakala.
Rozhodně bych to pustila všem těm popíračům holokaustu.

8 Sůvě z planety X Sůvě z planety X | E-mail | Web | 14. února 2015 v 8:48 | Reagovat

[7]: Některý lidi bych tam na pár dní zavřelo. Vůbec nemají úctu před historií a hlavně nemají ani šajna o tom, jak to bylo hrozné a otevírají si hubu ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama